.

.

.

MI VOLIMO IZAZOVE!

SA NAMA ĆETE POMERITI

SVOJE GRANICE I CILJEVE.

OSU!

.

.

adresa : Beograd, SC Vračar, Sjenička 1 kontakt telefon : 064 / 319 78 79

mail adresa :
karatecrvenizmaj@gmail.com termini treninga : ponedeljak, sreda, petak od 21,30

operativni trener kjokušinkaia

Velimir Velja Matijević

PRIJATELJ KLUBA TRANSFER ELEKTRONIK

Nehruova 51, 11077 Beograd, tel. + 381 11 318 40 46, delatnost : knjigovodstvo i računovodstvo



недеља, 28. фебруар 2010.

FILIP BALDIK U CRVENOM ZMAJU

Filip Baldík v Červeném drakovi


Filip Baldik i Jan Soukup, juni 2009. god.

   Od septembra 2009.god. u sali Kyokushinkai kluba Crveni zmaj, koja se nalazi u SC Vračar, zajedno sa ostalim članovima vežba i Filip Baldik. Došao je iz Češke jer je njegov otac Pavel Baldik dobio posao drugog sekretara ambasade Republike Češke u Beogradu. Filip ima u kyokushinu učeničko zvanje 7. Kyu (plavi pojas sa žutom trakom) za koje je polagao 8. novembra 2008. u Novém Bydžově. Po dolasku u Beograd u želji da nastavi sa treninzima njegovi roditelji su kontaktirali Branch chief-a za Srbiju gospodina Žarka Petkovića Irca sa molbom da im preporuči klub u kojem bi Filip nastavio sa treninzima. Preporuka se odnosila na naš klub i od tada se družimo sa Filipom i njegovim roditeljima.


Filip Baldik  sa grupom dece i instruktorima posle ispita o8.11.2008. god.


   Od září 2009 cvičí v tělocvičně klubu Kyokushinkai Červený drak, který se nachází v SC Vračar, spolu s ostatními členy klubu také Filip Baldík. Přijel z České republiky, protože jeho otec Pavel Baldík se stal druhým tajemníkem na českém velvyslanectví v Bělehradě. Filip dosáhl v kyokushin 7. kyu (modrý pásek se žlutým proužkem), zkoušku složil 8. listopadu 2008 v Novém Bydžově. Po příjezdu do Bělehradu se Filipovi rodiče obrátili na šéfa svazu karate kyokushin pana Žarka Petkoviće Irac s prosbou o doporučení klubu, kde by Filip mohl pokračovat v trénincích. Doporučil náš klub a od té doby se přátelíme s Filipem a jeho rodiči. 


Ono što Filipa izdvaja od drugih članova kluba jeste njegovo zdravstveno stanje. Naime na prvi pogled se ni po čemu ne razlikuje od drugih, međutim zbog problema sa astmom njegove sposobnosti su smanjene. Intenzivan fizički napor u zatvorenom prostoru kakav je sala za vežbanje povremeno zasmeta njegovom disanju, ali to nije smetnja da odradi sve vežbe na treningu. On sam, ja kao instruktor i roditelji koji su stalno prisutni u sali pazimo da Filip prekine zadatu vežbu pre nego što se desi problem. Nije pošteđen ni jedne vežbe, ali su pojedine intenzitetom i dužinom trajanja prilagođene njemu. Ljubav prema kyokushinu i roditeljska podrška čine da uživa u onome što voli, a napor koji ulaže u vežbanje je znatno veći nego kod ostalih tako da je mnogo bliži idealu da se svakim treningom pomeraju granice naših moći.


   To, co Filipa odlišuje od ostatních členů klubu, je jeho zdravotní stav. Na první pohled je stejný jako ostatní, avšak kvůli problémům s astmatem jsou jeho schopnosti snížené. Intenzívní fyzická námaha v uzavřeném prostoru, jakým je tělocvična, mu občas způsobuje problémy s dýcháním, ale není to překážka, která by mu bránila vykonávat všechny cviky na tréninku. On sám, já jako trenér i jeho rodiče dáváme pozor, aby Filip přestal daný cvik vykonávat předtím, než u něho nastanou nějaké problémy. Není osvobozen od žádného cvičení, ale některé cviky jsou mu intenzitou a počtem opakování přizpůsobeny. Láska ke kyokushinu a podpora rodičů mu umožňuje dělat to, co má rád. Úsilí, které věnuje při cvičení tomu, aby se přiblížil ideálu, k němuž se s každým tréninkem posunují hranice našich možností, je u něj mnohem větší, než u ostatních.

   Zamolio sam Filipa da napiše nešto o sebi, Kyokushinu, predhodnom klubu, ispitima, Beogradu, Crvenom zmaju ....
 

   Požádal jsem Filipa, aby napsal něco o sobě, Kyokushinu, předchozím klubu, zkouškách, Bělehradu, Červeném drakovi…


Zašto treniram Kyokushin karate 

   Sa Kyokushin karateom sam se prvi put susreo 2004. godine u Poljskoj. U kanadskoj školi koju sam pohađao u Varšavi, karate smo imali kao dobrovoljnu aktivnost i trenirali smo dva puta nedeljno u školi nakon nastave. Tada sam položio i svoj prvi ispit. Još tada mi se svideo karate. Moj prvi trener Paweł Orisiak bio je član MKKK (Mazowiecki klub Karate Kyokushin) a taj klub redovno organizuje za svoje članove, a u slučaju dece i za njihove roditelje, zimske i letnje kampove. Prvi put sam u takvom jednom kampu bio u julu 2005. godine u Kołobrzegu na obali Baltičkog mora. Treninzi na pesku na plaži bili su veoma zahtevni ali i pored toga boravak u kampu mi se veoma svideo, jer osim treninga, šef kluba sensei Rafal Tomala pričao nam je o istoriji karate kyokushina i o njegovom tvorcu Masutatsu Oyamovi. Toliko sam bio očaran karateom, da mi posle raspusta treninzi u školi više nisu bili dovoljni pa sam postao redovan član MKKK kluba i počeo tamo da treniram. Redovno smo išli na letnje kampove a 2007. godine sam bio i na zimskom kampu. Nakon toga, kada sam video kako izgleda trening u Češkoj i ovde u Beogradu, shvatio sam da su mi u Poljskoj nedostajali malo jači treninzi, jer su tamo deca trenirala odvojeno a treninzi su bili više organizovani u formi igre. 


Proč cvičím karate Kyokushin

   Ke karate Kyokushin jsem se poprvé dostal v roce 2004 v Polsku. V Kanadské škole, do které jsem chodil ve Varšavě jsme karate měli jako dobrovolný klub a trénovali jsme dvakrát v týdnu přímo ve škole po vyučování. Tady jsem také skládal svoji první zkoušku. Už tehdy se mi karate líbilo. Můj první trenér Paweł Orisiak byl členem MKKK (Mazoviecký klub Karate Kyokushin) a tento klub pořádá pravidelně pro své členy a v případě dětí i pro rodiče pravidelné zimní i letní tábory. Poprvé jsem byl na takovém táboře v červenci 2005 v Kołobrzegu na pobřeží Baltského moře. Tréninky na písku na pláži byly docela náročné, ale přesto se mi na táboře moc líbilo, protože kromě tréninků nám šéf klubu sensei Rafal Tomala vyprávěl i o historii karate kyokushin a jeho zakladateli Masutatsu Oyamovi. Pro karate jsem se nadchnul tak, že po prázdninách už mi nestačily tréninky ve škole a stal jsem se řádným členem MKKK a začal jsem trénovat přímo v klubu. Pravidelně jsme také jezdili na letní tábory a v roce 2007 jsem byl i na zimním táboře. Poté, co jsem poznal tréninky v Čechách i tady v Bělehradě, jsem pochopil, že v Polsku mi chyběly trochu tvrdší tréninky, protože tam byly trénovaly děti zvlášť a tréninky byly vedeny spíše formou hry. 


   Još pre povratka iz Poljske tražili smo u Češkoj klub gde bih mogao da treniram i koji bi mi bio dostupan jer ne živim baš u samom Pragu, nego u malom mestu Chlumec nad Cidlinou u istočnoj Češkoj. Našli smo klub karate kyokushin u trideset kilometara udaljenom mestu Hradec Králové, ali tamo mogu kyokushin trenirati samo deca starija od 15 godina. Nekoliko meseci sam trenirao u Hradec Králové karate shotokan, ali to nije bilo to. Kyokushin je prosto kyokushin. Na kraju sam se karate kyokushinu vratio u Nový Bydžov, gde zajedno treniraju deca i odrasli. Bio je to zaista karate kyokushin, od moje kuće udaljen samo 10 kilometara, ali trener nažalost baš i nije imao veliki autoritet i većina dečaka tamo odlazi samo zato da bi se mogli organizovano tući. Na vežbanje tehnike pojedinačnih udaraca se ne obraća puno pažnje kao što ni trener ne objašnjava u kojim situacijama i na koji način treba primeniti udarce i protivudarce. To sam shvatio tek u Beogradu. Do tada takođe nisam mogao da shvatim da neko može na trenerovu komandu da reaguje rečima da neće nešto da uradi samo zato što mu se jednostavno ne radi. S druge strane, na polaganju su nas ocenjivali treneri iz praškog kluba, gde trenira Jan Soukup. U junu 2009. godine, kada je polagao sam Jan Soukup, naš vice-šampion sveta me je odabrao da zajedno sa njim radim predvežbu (imam i našu zajedničku fotografiju).


   Ještě před návratem z Polska jsme hledali v Čechách klub, kde bych mohl trénovat a kde by to pro mě bylo dostupné, protože nebydlím přímo v Praze, ale v malém městečku Chlumec nad Cidlinou ve východních Čechách. Našli jsme sice klub karate kyokushin v třicet kilometrů vzdáleném Hradci Králové, ale tam mohou kyokushin cvičit až zájemci od 15. let. Pár měsíců jsem cvičil v Hradci Králové karate shotokan, ale nebylo to ono. Kyokushin je prostě kyokushin. Nakonec jsem se ke karate kyukushin vrátil v Novém Bydžově, kde společně trénují děti i dospělí. Bylo to sice karate kyokushin, měl jsem to z domova jen 10 kilometrů, ale trenér bohužel nemá velkou autoritu a většina kluků tam chodí jen proto, aby se mohli organizovaně poprat. Na procvičování techniky jednotlivých úderů se moc nedbá, stejně tak jako trenér nevysvětluje v jaké situaci a jakým způsobem údery a protiúdery použít. To jsem poznal až v Bělehradě. Do té doby jsem si také nedovedl představit, že by někdo na trenérův pokyn zareagoval slovy, že to dělat nebude, protože se mu nechce. Na druhou stranu, při zkouškách nás zkoušeli trenéři z pražského klubu, kde trénuje Jan Soukup. V červnu 2009, kdy zkoušel sám Jan Soukup, si mě náš vicemistr světa dokonce vybral, abych spolu s ním předcvičoval (mám dokonce i naši společnou fotku).


   Zbog svega toga bilo mi je drago što smo došli u Srbiju i što nas je čekalo traženje novog kluba. Drago mi je što je Žarko Petković tati preporučio Veljin Crveni Zmaj. Tu mi se dopada, rado odlazim na treninge (iako sam pred prvi trening brinuo kako će sve to izgledati i šta me sve čeka) i čak sam se navikao i na termin treninga koji je za mene na početku bio veoma neobičan i u kasne sate. Nadam se da me više neće toliko mučiti zdravstveni problemi kako bih mogao redovno da treniram.



   Kvůli tomu všemu jsem byl docela rád, že jsme odjížděli do Srbska, i když nás čekalo hledání nového klubu. Jsem rád, že Žarko Petković tatínkovi doporučil Veljův Crveni Zmaj. Líbí se mi tu, rád chodím na tréninky (i když před prvním tréninkem jsem měl obavu, jak to bude vypadat a co mě čeká) a už jsem si zvykl i na dobu tréninků, která pro mě alespoň na začátku byla hodně neobvyklá a pozdní. Doufám, že mě už také nebudou tolik trápit zdravotní problémy, abych se mohl pravidelně účastnit tréninků a nevynechával je. 


   Karate mi se dopada jer to nije samo sport nego i određena filozofija. Meni na primer karate pomaže i u školi – naučio me je da se bolje fokusiram i koncentrišem na učenje i na rad. Lečim se od astme i zato moram da naučim pravilno disanje. Dok se u Češkoj za lečenje astme kod dece koristi sviranje flaute (koju takođe sviram već nekoliko godina), u Poljskoj se u tu svrhu koristi upravo karate, jer i u karateu čovek mora pravilo disati. To je i jedna od stvari, koju tek moram i želim dobro da naučim. Potom astma više ne bi trebalo da predstavlja problem. I među vrhunskim češkim sportistima ima onih koji imaju astmu ali redovnim treningom se sa njom uspevaju izboriti tako da mogu da predstavljaju Češku Republiku. Želeo bih da ostanem i dalje u karateu i radujem se daljim treninzima, jer mislim da me moj sadašnji trener Velja može naučiti mnogim stvarima.

 OSU!


   Na karate se mi líbí, že to je nejen sport, ale souvisí s tím i určitá filozofie. Mě např. karate pomáhá i ve škole – naučilo mě lépe se soustředit a koncentrovat na učení a na práci. Léčím se s astmatem a s tím souvisí i potřeba naučit se správně dýchat. Zatímco v Čechách se pro léčbu astmatu u dětí používá hra na flétnu (mimochodem na flétnu také několik let hraji), v Polsku se za tím samým účelem používá právě karate, protože i při tom musí člověk správně dýchat. To je i jedna z věcí, kterou se ještě musím a chci důkladně naučit. Potom už by astma nemělo být problémem. Vždyť např. i mezi českými vrcholovými sportovci jsou takoví, kteří mají astma, ale pravidelným tréninkem se s ním dokáží vypořádat tak, že mohou reprezentovat Českou republiku. Rád bych u karate zůstal i nadále a těším se na další tréninky, protože si myslím, že můj nynější trenér Velja mě může mnohému naučit.

 OSU!




   Odlučio sam se da pišem o Filipu kako bih mu dao podršku i izrazio zadovoljstvo što je u mom klubu. Ovaj tekst je namenjen i mnogoj drugoj deci koja imaju iz nekog razloga smanjene sposobnosti za vežbanje da shvate da ne moraju biti lišeni aktivnosti koja im se sviđa. Takođe ovaj tekst je upućen i njihovim roditeljima čija dužnost nije da ih «sklanjaju» i tako štite već da ih kroz primereni napor uz dogovor sa lekarima osnaže i tako povećaju njihove fizičke moći što će sigurno doprineti povećanju samopouzdanja i napraviti od njih prave borce.


Kyokushinkai klub Crveni zmaj oktobar 2009. god.


   Rozhodl jsem se, že napíšu o Filipovi, abych ho podpořil a vyjádřil spokojenost, že ho mám ve svém klubu. Tento text je ale věnován i mnoha dalším dětem, které mají z nějakého důvodu snížené schopnosti ke cvičení, aby pochopily, že se nemusí zříkat aktivit, které se jim líbí. Text je určen i jejich rodičům, jejichž povinností není „zbavovat“ děti těchto zálib, ale přiměřeným úsilím ve spolupráci s lékaři zvyšovat jejich fyzické schopnosti, což určitě zvýší jejich sebevědomí a udělá z nich opravdové borce.


Filip Baldik i Velimir Velja Matijević, februar 2010. god.

.

Prevod sa Srpskog na Češki : Pavel Baldik

Prevod sa Češkog na Srpski : Maja Jusufović

Crno bela fotografija : Jana Baldik

Kolor foto : Saša Rendić

.

3 коментара:

  1. Pictures are great, text is even better... Filip, we are all glad because you hang out with us and we don't have in plan to let you go :)
    you're doing very well. Osu!

    ОдговориИзбриши
  2. Ja cu na srpskom:)
    Svaka cast, i bicemo tu uz tebe,samo napred!!
    ne sumnjamo u tebe ni u cemu,pa ni u tome da ces razbiti sve ono sto ti predstavlja bilo kakav problem;)
    OSU!

    ОдговориИзбриши
  3. Hey Filip, we are soo proud of you and we are so glad that you are training with us.You are doing a great job, soo keep going like this and you become even better.And I want you to know that every one person in that room is your friend and we all suport you.JUST KEEP GOING! OSS
    :)))

    ОдговориИзбриши